Rousseau, Jean Jacques (1712-1778). Francouzský filosof. Zabýval se filosofií politiky a morálky. Soukromý život Jeana-Jacquese Rousseaua byl předmětem veřejného zájmu v daleko větší míře než život kteréhokoliv jiného filosofa. Matka mu zemřela při porodu. Zprvu o něj pečoval otec, poté další příbuzní. Jako dospívající učeň utekl v roce 1728 ze své rodné Ženevy a vydal se s holýma rukama za štěstím. Jako samouk se stal jedním z nejpozoruhodnějších evropských myslitelů a spisovatelů: byl současně skladatelem a hudebním kritikem, romanopiscem, botanikem, esejistou a především autorem závažných děl morální a politické filosofie.
Pod ochranou paní de Warens, která se stala jeho milenkou, se Rousseau zabýval samostudiem, zejména během pobytu na jejím sídle u Chambéry. Po krátkém pobytu v Paříži v roce 1742 působil jako tajemníK francouzského velvyslance v Benátkách (1743-4). Po návratu do Paříže navázal úzké kontakty s Diderotem a dalšími předními intelektuály této doby.
V roce 1749, cestou na návštěvu k Diderotovi, který byl za své "podvratné" spisy uvězněn ve Vincennes, si Rousseau přečetl oznámení o esejistické soutěži sponzorované dijonskou akademií a podle jeho vlastnkh slov dostal náhlou inspiraci v podobě "vznešeného a smutného systému" vysyětlujícího vývoj lidstva, lidskou bídu a nespravedlnost (tzv. osvícení z Vincennes). Výsledkem této inspirace byla Rozprava o vědách a umění (1750), která nejen vyhrála dijonskou cenu, ale zároveň Rousseaua proslavila.
Jako Ženevan, který započal svou kariéru ve Francii, byl Rousseau "okrajovým" členem společnosti. Jako člověk nadaný výjimečnou citlivostí (kterou by někteří označili za paranoidní) a částečně i díky Rozpravě si brzy udělal nepřátele mezi vůdčími osobnostmi FRANCOUZSKÉHO OSVÍCENSTVÍ a musel se odstěhovat z Paříže na venkov. Posléze se rozešel i se svým přítelem Diderotem. Poté, co byla v Paříži i Ženevě zavržena jeho díla Emil (Émile, 1762) a O společenské .fmlouvě (Du contrat social, 1762), uprchl Rousseau z Francie a strávil několik let hledáním klidného útočiště na švýcarském, pruském a anglickém území.
V důsledku svého přesvědčení o existenci spiknutí na jeho dopadení napsal v letech 1764-1770 autobiografické Vyznání (Confessions), výjimečné sebeodhalující dílo, po kterém následovaly dva další autobiografické spisy, Dialogy (Dialoques, 1772-6) a Dumy samotářského chodce (Reveries ďun promeneur solitaire, napsáno 1776-8). I když snad autobiografické podrobnosti vysvětlují zdánlivé rozpory Rousseauova myšlení, neříkají nic o šíři jeho zkušeností ani o hloubce jeho filosofického poWedu.
Jako absolutní outsider vnímal Rousseau neobyčejně dokonale jak osobní izolaci, tak štěstí společenského souladu. Jeho zkušenosti zasahovaly v neobyčejné míře rozmanité země, společenské vrstvy a způsoby života. Přestože jeho autobiografické spisy odhalují fascinující osobnost a životní zkušenosti, zůstávají zásadním obratem v dějinách západního politického a sociálního myšlení spíše jeho teoretická díla definující základy toho, co nazýval svým "systémem".
Rousseauovým hlavním příspěvkem k vývoji morální filosofie jsou jeho dvě Rozpravy. V první z nich, vítězné Rozpravě o vědách a umění, tvrdí, že rozšíření vědecké a literární činnosti morálně kazí společnost.
V Rozpravě o původu nerovností (1755) vysvětluje východiska své kritiky osvícenství a tvrdí, že člověk vznikl z přirozeného stavu podobnému stavu zvířecímu, v němž izolovaní a nerozumní jednotlivci žili spolu v míru. Lidé byli původně tvorové přirozeně si rovní a svobodní, žijící podle principu sebezachování a soucitu; rozdíly v postavení, majetkn a politické moci vznikly historickou tÍ"ansformací "přirozeného člověka" (který byl dobrý, aniž by byl racionální nebo ctnostný) v soupeřivého a sobeckého "společenského člověka", schopného záměrně škodit druhým (viz také LIDSKÁ PŘIROZENOST).
Celé jedno století před Darwinem tak Rousseau vypracoval evoluční základy politického myšlení. Odmítl jak tradiční doktrinu "přirozené společenskosti" pocházející z antiky, tak moderní či hobbesovské učení, podle něhož jsou lidé od přirozenosti soupeřiví a orientovaní na sebe sama. Snad ještě důležitější je, že Rousseau místo obecně uznávaného předpokladu, že historické změny přinášejí zlepšení a pokrok, zaujal k dějinám naprosto pesimistický postoj. Podle něho jsou pro člověka nejlepší primitivní společnosti jako u amerických Indiánů nebo afrických černochů; civilizace vždycky s sebou nese ztráty, které jsou větší než výhody, které nabízí. Tyto předpoklady byly vědomě radikální a vedly Rousseaua k útoku na všechny existující politické a společenské instituce, založeném na tvrzení, že tyto instituce jsou svou povahou nepřirozené; abychom citovali slavná slova Společenské smlouvy: "Člověk se narodil svoboden, a přesto je všude v okovech." Rousseau kombinoval tyto radikální principy s chválou "ctnosti" antických pohanských městských států. Vzorem se mu staly Sparta a republikánský Řím, neboť jen v takových malých společenstvích lze občany vychovat k tomu, aby dávali přednost veřejnému blahu před svými vlastními osobními zájmy.
Rousseauovo positivní politické učení, shrnuté v Emilovi a podrobněji rozebrané ve Společenské .fmlouvě, se tak zdá být v rozporu s pojetím lidské přirozenosti popsaném v druhé Rozpravě. Tento rozpor je však víc zdánlivý než skutečný. Na počátku dějin si byli lidé ve své podstatě rovni a putovali po lesích jako izolovaná a svobodná individua.
Morální zkaženost a nespravedlnost vznikla ze společenské nerovnosti a následné závislosti některých jednotlivců na jiných. Ke zmírnění tohoto zla je nutno zavést lidské zákony, které zacházejí se všemi lidmi jako s jedinci navzájem si rovnými a které zaručují každému členu společnosti svobodnou možnost rozhodovat o každém zákonu. Rousseauovy politické principy jsou založeny na často diskutovaném pojmu OBECNÉ VŮLE. Vedle vlastních zájmů každého jednotlivce (soukromá vůle) má každý občan kolektivní zájem na blahu celé společnosti. Rousseau hledá základy práva a politické společnosti v "obecné víM', tedy ve společnosti, která jedná jako celek a svobodně přijímá pravidla, jež pak platí stejně pro každého jednotlivce. Tento pojem, jako předchúdce teorie racionální volby, kterou vytvořili ekonomové dvacátého století, klade důraz na význam svobodně přijatých společenských závazků, jež jsou základem občanské ctnosti.
Rousseau tak představuje radikálně "demokratický" útok na politické principy ancien régime. Z jeho principů plyne, že společnost jako souhrn všech občanů je jediným legálním "suverénem" v politickém společenství. Tak v době, kdy termín suverén byl vyhrazen pro francouzského krále a další didiené panovníky, rozlišuje Rousseau mezi lidem jako "suverénem" a "vládou" jako vykonavatelem vůle lidu (kterou je možno různým způsobem organizovat).
Z Rousseauova principu obecné vůle také vyplývá, že aby společnost byla legitimní, musí být politická rozhodnutí v souladu se zákony, které jsou nejen schváleny svrchovaným lidem, ale jsou zároveň závazné pro všechny občany bez rozdílu. Aby se občan mohl podřídit rozhodnutím ve jménu veřejného zájmu bez toho, aby se stal závislým na druhých, musí se zákony vztahovat stejně na všechny bez výjimky. Jen tak, proWašoval Rousseau, může každý jednotlivec svobodně hlasovat pro zákony a poslouchat je jako výraz obecného dobra, aniž by tím odporoval svým vlastním zájmům a potřebám.
Poněvadž Rousseau tvrdil, že všechny činy vlády by měly být podřízeny zákonům schváleným lidem, a že všechny zákony by se měly vztahovat na všechny lidi stejně, domníval se, že jeho "principy politického práva" vysvětlují, proč se racionální jedinec jednající ve svůj prospěch může spojit s jinými do politického společenství. V důsledku toho věřil, že vyřešil dilema mezi li~ským sobectvím a kolektivním zájmem definované HOBBESEM, aniž by popřel (čehož se zřejmě dopustil Hobbes) existenci positivní a aktivní formy občanské svobody, založené na sebeobětování zájmům legitimního politického společenství.
Politická filosofie, která je výsledkem, se bude zdát mnoha čtenářům paradoxní. Rousseau na jedné straně definuje základní moderní principy svobody a rovnosti o generaci dříve, než se staly posvátnými ve francouzské revoluci; na straně druhé kritizuje typicky moderní pojem politického a ekonomického pokroku, místo něhož klade za vzor antický městský stát jako model ctnostného politického společenství. Příčinou tohoto rozporu však není rozporné nebo zmatené myšlení: Rousseau se na rozdíl od řady svých kritiků domníval, že toho, co Evropané nazývají historickým pokrokem, bylo dosaženo za cenu společenské nerovnosti, násilí a morálně degradující nadvlády nad domorodými národy Afriky a Nového světa. Bylo by zbytečně zužující soustředit se na Rousseauovo politické myšlení bez naznačení jeho obecnějšího příspěvku k vývoji západní kultury. Díla jako Emil, Vyznání a Dumy samotářského chodce změnily způsob cítění řady lidí, stejně jako Rousseauovy politické spisy přispěly k podstatné změně ve způsobu lidského myšlení. Jean Jacqu'es znovuobjevil "přírodu": jeho díla zdůrazňují primát přirozeného cítění, morální zkaženost způsobenou společenskou konvencí, racionalitou a složitostí politického života. EI}1il přispěl k radikální reformě vzdělání vyžadováním toho, aby vzdělání odpovídalo vývojovému procesu a důrazem na "školq věcí" a "negativní vzdělání" místo mechanického učení a formalizovaných osnov.
Rousseauovy autobiografické spisy - zejména Vyznání a Dumy - měly důležitý vliv na vývoj literatury svou oslavou osobnosti tvůrčího umělce. Rousseau je také autorem románu Julie aneb Nová Heloisa (Julie ou la Nouvelle Héloi"se, 1761), jenž zachycuje řadu jeho principů v romantické podobě a který učinil mnoho pro postavení citu na roveň rozumu. Spolu s vytrvalou filosofickou kritikou civilizace, jazyka a osvícenství ve jménu "přirozenosti" představovala tato díla útok na racionalismus ve jménu citu.
Vezmeme-li v úvahu šíři Rousseauovy erudice, hloubku jeho úvah a rozsah jeho zájmů, ani nás nepřekvapí, že se jeho vliv značně měnil s dobou. V osmnáctém století byl Rousseau svým popřením legitimity existujícího stavu a současným útokem na pokrok enfant terrible osvícenství. V devatenáctém století býval často považován za apoštola francouzské revoluce nebo za zakladatele romantického hnutí (viz ROMANTISMUS). Kritikové dvacátého století ho často oceňují jako zakladatele západní demokratické tradice nebo odsuzují jako předchůdce totalitarismu. Tato velká šíře výkladů svědčí o tom, že jeho myšlení nelze redukovat na jedinou kategorii nebo stereotyp: Rousseau, podobně jako Platón, Hobbes a Marx, si zaslouží, aby byl považován za jednoho z nejkomplexnějších a nejhlubších západních politických myslitelů. RDM

odkazy
Rousseau. J.J.: Rozpravy, přel. E. Blažková, J. Veselý, V. Zamarovský. Praha: Svoboda, 1978 a 1989. (Obsahuje obě zmiňované Rozpravy i práci O společenské smlouvě.) _: Emil čili o vychováni. Olomouc: Promberger, 1926.
_: Dumy samotářského chodce. Praha: Stát. nakJ. krásné literatury a umění, 1962.
literatura
Masters, R. D.: The Politiml Philosophy oJ Rou.fseau. Princeton. NJ: Princeton University Press, 1968.
Miller. 1.: Rousseau: Dreamer oJ Democracy. New Haven, Conn.: Yale University Press, 1984.